Ale ano! Dům Ing. Arch. Pavla Fojta nemá přípojku elektřiny, plynu ani vody a přitom funguje jako každá jiná domácnost. Pozoruhodná stavba se nachází kousek za velkoměstem doslova na samotě u lesa.
„V roce 2001 jsme se s manželkou rozhodli postavit rodinný dům, který by splňoval naše představy o zcela nezávislém bydlení propojeném s okolní přírodou,“ říká Pavel Fojt, který se od roku 1990 zabýval výrobou modelů architektury, nyní se věnuje výrobě reklamního značení.
„Vlastnili jsme totiž parcelu na okraji Prahy uprostřed přírody, ale bez sítí. Tehdy nebyla možnost je vybudovat.“
K domu je třeba sjet z hlavní silnice po polní cestě, na jejímž konci by málokdo hledal tak pozoruhodný komplex. Zvenku nenápadný dům je přízemní bungalov s okny jen na jih, zčásti je zahrnut zeminou a nad terén vystupuje zhruba metr.
Je zajímavý jak neobvyklým architektonickým řešením, tak použitými technologiemi, jež mu zaručují soběstačnost a nezávislost na přípojkách. A to se na pozemku nachází bazén i sauna!
Energie, i když slunce nesvítí
Kousek za vstupní chodbou upoutá pozornost čtvercové atrium pod skleněnou střechou. Pohled na rostliny a palmy v zimě zapůsobí. Ačkoli teplota venku se pohybuje kolem nuly a je zataženo, uvnitř domu je příjemných 20 °C.
Jsou zde další čtyři pokoje, rozlehlý obývák s krbovou vložkou a kuchyň. Osvětlení zajišťují vesměs úsporné žárovky, Fojtovi používají běžné spotřebiče, snad kromě rychlovarné konvice, mikrovlnky a myčky na nádobí. Vaří na plynu z propanbutanové láhve.
Jaká technologie toto vše zvládne? Jak se dovídáme od Pavla Fojta, pro chod domácnosti je klíčový zdroj vody ze studny, který se naštěstí na pozemku nachází.
Ostatní je kombinace několika systémů, jež si sám navrhl, vyvinul a postavil, protože obdobné nikde neobjevil. Elektřinu vyrábějí solární panely, v zimě občas musejí vypomoci dieselagregáty.
Topení zajišťuje kotel na dřevo s akumulací do nádrže, krbová vložka a rekuperace větraného vzduchu. Pomáhají tepelné zisky ze skleněných stěn a solární kolektory. Klíčové jsou samozřejmě izolace.
„Snažil jsem se celou budovu zabalit pokud možno do jednolité vrstvy polystyrenu,“ vysvětluje Pavel Fojt. „Abych toho dosáhl, založil jsem dům na betonové desce, na ní je položená deset centimetrů vysoká vrstva extrudovaného polystyrenu a teprve pak železobetonová deska tvořící základ podlahy.
Budova tedy na polystyrenu plave a nemá tepelné mosty směrem do země. Stejně je obložen dům ze stran i střecha, jen vrstva polystyrenu je dvojnásobná.“
Dům na baterky
Pavel Fojt v technologickém zázemí svého domu ukazuje nejprve nerezovou akumulační nádrž, kde se jednou za dva dny ohřeje voda. Z nádrže putuje teplá voda do koupelny a také do radiátorů v rámci vytápění domu.
Nádrž je stratifikační, což znamená, že se horká voda usadí do různých vrstev nádoby, přičemž u hladiny je nejteplejší. Má to své výhody: vrchní vrstva se ohřeje v řádu minut, ale ohřát celou nádrž by trvalo hodiny.
Vedle majitel domu představuje nádobu o objemu 1 m3, do které se načerpává voda ze studny jednou za dva dny, aby se co nejvíc šetřilo energií.
Čerpadlo s velkým příkonem tak neběží při každém malém úbytku vody. Voda do radiátorů se rovněž ohřívá přes solární panely. Je tu i běžná rekuperační jednotka (přihřívá vzduch vstupující do domu), která se ale používá pouze na nárazové větrání.
Klíčové pro výrobu elektřiny je pole solárních kolektorů na střeše, ze kterých jde energie do dvou měničů. V podstatě to jsou prý inteligentní nabíječky, jež dávají šťávu bateriím.
Ty nám Pavel Fojt ukazuje v další úzké chodbě. Jde o staniční baterie, které se běžně používají jako záloha různých telekomunikačních stanic.
Mají kapacitu 35 kW, což znamená, že dům by na ně měl fungovat minimálně 10 dnů. Dále je v domě místnost s dieselagregáty: ty se sepnou ve chvíli, kdy je málo slunce a následně málo energie v bateriích.
„Třeba loni běžely pouze sto dvacet hodin,“ vybavuje si Pavel Fojt. „Spotřebovaly tak devadesát litrů nafty, což máte asi tři nádrže do auta.“
Pračku bylo třeba upravit
Pavel Fojt tu žije společně s manželkou Evou a 15letou dcerou. Mají ještě dvě dcery, ale ty jsou již dospělé a na samotě s nimi nebydlí. Otázka je, jak se v energeticky téměř soběstačném domě bydlí.
Nakolik se všichni musejí se spotřebou mírnit? Pokud se týká používání televize, počítačů, nabíjení mobilů nebo rádia, tak u nich díky nízkému odběru proudu není třeba se omezovat. Jen je prý nikdo nenechává dlouhé hodiny zbytečně zapnuté.
„Největší spotřebič je tady lednička, ta běží pořád,“ potvrzuje Pavel Fojt. „Za den spotřebuje zhruba nula celá osm kilowatthodin. Pereme, když svítí sluníčko, pračku máme připojenou na teplou vodu, tak šetříme za její ohřev.
Za běžný den v zimě spotřebujeme tři až pět kilowatthodin, v létě je to více o filtraci bazénu, která je náročná na spotřebu proudu: deset až dvanáct kilowatthodin.“
Jenže za kolik?
A jsme u toho, jestli se to finančně vyplatí. Je totiž zřejmé, že pořízení použitých technologií nebylo levné. Nejdřív oba manželé shodně uvádějí, že je to v konečném důsledku spíš dražší, než kdyby byli připojeni k ČEZ nebo jinému poskytovateli elektřiny.
I kvůli tomu, že dotace pro takovéto projekty byly v roce 2010 zrušeny. Třeba jen baterie stojí 100 000 Kč, přičemž jejich životnost činí zhruba 15 let.
Později se ale dostáváme k faktu, že svítit ze slunečních paprsků nemusí být dražší.
Fojtovi potvrzují, že veškeré technologie je stály zhruba milion korun. Výdaje za naftu do dieselagregátu plus útrata za propanbutanové láhve na vaření a dřevo do krbu je ročně nevyjde na více než na 17 000 Kč.
Více se múžete dočíst v celém článku Bydlete nízkoenergeticky. Víme jak!. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.
